Co jsou to „původní“, „nepůvodní“ a „invazní“ druhy rostlin? A co si s nimi počít?
Z médií slýcháme, jak nám škodí nepůvodní druhy rostlin a živočichů, jak je třeba proti nim bojovat a co to stojí úsilí a peněz. Někdo by od nás chtěl vymýtit všechno „cizí a nepřirozené“, jiný jejich šíření považuje za projev moudrosti Přírody, která nám tímto přichází s čímsi na pomoc (osobně zaslechnuto). Velkou diskusi nedávno vzbudil i seznam invazních druhů rostlin (a živočichů) s negativním vlivem na EU. Mnozí čtenáři reagovali překvapeně, podrážděně či posměšně, další se pozastavovali nad tím, že brambory jsou přece taky nepůvodní a nikdo proti nim nebojuje nebo že naše původní druhy mohou škodit taky, jiní se obávali, že budou kriminalizováni za exotické rostlinky v akváriu… Tak jak to tedy s těmi nepůvodními druhy vlastně je, co si s nimi počít a jak se stavět k podobným “seznamům delikventů”, jako ten poslední unijní?
„Vše plyne, nic netrvá.“ (Hérakleitos)
Pro porozumění věci je třeba začít trochu ze široka, a pěkně od začátku. Tím nejdůležitějším začátkem je u nás ve střední Evropě poslední doba ledová. Předně je třeba říct, že to nebyla jediná epocha mrazu a ledu, ale mnoho kratších period ochlazení (glaciály), střídaných zase periodami teplejšími a příznivějšími (interglaciály). Ani v dobách maximálního zalednění u nás nebyla ledová pustina bez života: pylové záznamy ukazují, že v nížinách převládaly druhově vcelku pestré chladné stepi či dokonce lesostepi s odolnými borovicemi, modříny nebo břízami, podobné například dnešním krajinám jižní Sibiře; ve vyšších polohách se rozkládala stepotundra či tundra, ledovců bylo jen pár. Na vyhynutí bohaté třetihorní flóry to ale stačilo; do té doby u nás běžně rostly jinany, magnólie, skořicovníky, sekvoje a mnoho dalšího, co dnes známe jen z bohatých temperátních lesů Severní Ameriky a Číny.
Poté, co se zhruba před 10 000 lety začalo klima kontinuálně oteplovat, chladnomilné druhy migrovaly buď vysoko do hor, kde se zachovaly dodnes jako tzv. glaciální relikty, nebo daleko na sever; místo nich se sem začaly šířit ty, které přežily v refugiích ve Středomoří nebo v kotlinách Balkánu, krůček po krůčku, metr za metrem, každý rok o kousek dál. Duby, buky, jedle, habry, javory, smrk, spousta bylin… Těmto odvážným prvním příchozím říkáme druhy původní (odborně indigenofyty) – sice k nám taky vlastně odněkud přicestovaly, ale samy, bez jakékoli lidské dopomoci, čistě přírodní cestou.
Postupně se i do střední Evropy dostal zemědělský způsob života a s ním i první druhy, kterým říkáme nepůvodní. Rozdíl je jen v tom, že se šířily ze svých přirozených stanovišť prostřednictvím člověka. Ten název je tedy vlastně dost diskutabilní – copak člověk, nota bene ten starověký, není součást přírody? Byly to jednak různé užitkové rostliny – obilí, švestky, meruňky, ořechy, vinná réva –, jednak různé na ně navázané plevele. Tyto rostliny se nazývají archeofyty a spojuje je to, že jsou to vesměs druhy otevřené krajiny (stepní, pastevní, zemědělské) a že pocházejí z tehdejšími lidskými silami dosažitelných oblastí, hlavně ze Středomoří a Přední Asie. Většinu z nich už dneska vnímáme jako nedílnou součást naší krajiny (chrpa modrá, vlčí mák, čekanka obecná, violka vonná) a mnohé jsou dokonce zákonem chráněny (hlaváček jarní, koukol polní – paradoxně dřívější obávané plevele).
Velkým přelomem v zavlékání nových rostlinných druhů byla doba zámořských objevů. Najednou se zde objevily i rostliny exotické, které by se sem vlastními silami přes oceány a půlku zeměkoule nikdy nemohly dostat. Těm, které se k nám takto připutovaly po objevení Ameriky, říkáme neofyty. Zprvu to byly hlavně zemědělské plodiny (všichni známe kukuřici, brambory, rajčata nebo tabák), později čím dál víc také druhy okrasné: východoasijské křídlatky, dekorativní keře z Číny, kalifornské letničky… Rozvoj dopravy a globalizace ve 20. století možnosti jejich cestování po světě ještě znásobily. A kromě těch přivezených záměrně přicestovala samozřejmě i spousta dalších. Mnohdy jsou to úplně kouzelné příběhy – třeba merlík trpasličí se do Brna dostal náhodou z Austrálie v pytlích špatně vyčesané ovčí vlny, v níž byla zapletena jeho semena. Nějaký ten pytel se na nádraží vždycky trochu rozsypal, a od té doby zde tahle květinka úspěšně žije, i když vlna už se sem vlaky dávno nedováží. Kolega botanik Radomír Řepka zase pravidelně referuje o svých návštěvách v jednom velkém brněnském zahradnictví – nezajímá ho tam přitom prodejní sortiment, ale ti černí pasažéři, nabraní po celém světě, kteří nenápadně vystrkují své zelené hlavičky z květináčů a rozprchávají se z nich ven…
Vidíme tedy, že naše květena není nějaký statický soupis toho hodného, co u nás “rostlo odjakživa”, doplněný o pár zlých “cizáckých imigrantů”, ale pěkně dynamická, neustále se proměňující, velká a pestrá společnost. Takzvaně nepůvodních druhů je v naší květeně skoro 40 %, dohromady aktuálně okolo 1600. To už je pořádné číslo, že? Z čeledí mezi nimi jasně dominují hvězdnicovité a trávy a z kontinentů původu celkem nepřekvapivě Evropa a Asie, následovány s velkým odstupem Severní Amerikou.
Host do domu, bůh do domu (a nebo hůl do ruky?)
Když se taková rostlina ocitne v úplně novém prostředí, mimo své zavedené společenské a ekologické vazby, má různé možnosti, jak reagovat. Mnohé zůstávají v kultuře a nejeví vůbec žádný zájem se někam šířit. Jiné se sice tu a tam někde v přírodě objeví, často i opakovaně, ale pak zase zmizí, protože se zde vlastními silami nedokážou udržet. Řadíme je mezi druhy přechodně zavlečené. Pěkným příkladem je fíkovník smokvoň nebo různé teplomilné letničky. Jiné se u nás naopak dokázaly dobře a trvale adaptovat, slušně a bez problémů se zapojit do našich společenstev a postupně si zde vydobýt domovské právo – říkáme jim druhy naturalizované neboli zdomácnělé, postupem času jsme si na ně zvykli a nemáme důvod, aby nám nějak vadily. Nejnáchylnější k obsazení nějakým nepůvodním druhem jsou biotopy s dobrou dostupností až nadbytkem živin, častým narušováním a možností pravidelného přísunu semen, typicky tedy ruderální stanoviště, orná půda, říční nivy nebo kultury krátkověkých rychlerostoucích dřevin, zejména pak v nížinách a v okolí větších měst.
No a právě zde některé rostliny objevily netušený prostor pro svoje šíření. Byly zbaveny svých přirozených nepřátel a domácích omezujících vazeb, mají zde spoustu zdrojů, popřípadě se ještě cestou zkřížily s nějakým odolným příbuzným, a začaly se chovat jako utržené ze řetězu. Známe to – když kocour není doma… Z toho výše zmiňovaného počtu všech našich nepůvodních (1600) se u nás za invazní druhy aktuálně považuje 75. Většinou jsou konkurenčně velmi silné a velmi úspěšně se rozmnožují. Některé ani ničemu zvlášť neškodí, jen jich je všude jaksi nepřiměřeně plno (netýkavky v lesích a okolo řek). S jinými je to horší: bezohledně a tvrdě vytlačují své sousedy (v zapojeném porostu křídlatky nepřežije z rostlin prakticky nic, vodní hyacint utěsní hladinu jezera tak, že se vše živé pod ním včetně ryb postupně udusí), často působí nevratné změny v prostředí (akát prostřednictvím svých symbiotických bakterií v krátké době promění staletí fungující květnatou step s reliktními druhy v nitrofilní změť vlaštovičníku, bršlice a černého bezu) a taky zcela konkrétně vyčíslitelné škody na společenstvech, která buď potřebujeme (polní kultury), nebo je prostě máme rádi (třeba přírodní rezervace s orchidejemi). Některé jsou jedovaté (na kontakt s bolševníkem budete vzpomínat hodně dlouho). Zapomenout bychom neměli ani na to, že spousta našich hmyzích druhů je evolučně vázána na zcela konkrétní druh živné rostliny, a ze sebelepší medonosné kytky z druhého konce světa si zkrátka nedokážou nic vzít.
Ty nejnebezpečnější z nich se tedy dostávají na pravidelně aktualizované seznamy, jako je ten nedávno přesdílený unijní, a je zakázáno je k nám dovážet a nově je vysazovat, pro stávající pěstování je nutná výjimka a zamezení únikům do volné přírody. Legislativně jsou tak omezeny možnosti, jak jejich zdejší populace dál doplňovat a to jistě vůbec není od věci, podobně jako je nutno hlásit karanténní plevele, výskyty škodlivých patogenů a podobně. V aktuální verzi je na tomto seznamu pro celou Evropskou unii 26 suchozemských a 15 vodních rostlin, vybraných na základě mnoha podrobných vědeckých prací, tedy opravdu zcela nepatrný zlomek.
Na druhou stranu je samozřejmě nutno zmínit, že pěknou paseku dokážou v krajině nadělat i některé naše vlastní – tzv. expanzní druhy. A že z hlediska výsledku je opravdu dost jedno, jestli nám palouček s orchidejemi a léčivými bylinkami zaroste japonská křídlatka ruku v ruce s americkými astřičkami, nebo naše úplně domácí třtina, kopřiva, trnka a šípková růže. Tím se ovšem už dostáváme k daleko hlubší a komplikovanější problematice: v pravidelně, průběžně a kvalitně udržované krajině by šance na podobné excesy byla daleko menší. Jenomže kolik takové krajiny je? Dnes je to tak trochu ode zdi ke zdi: čím dál větší plochy jsou člověkem využívány úplně nadoraz – intenzivní průmyslové zemědělství, lesnické plantáže, masivní urbanizace, nadbytek živin, obří disturbance –, a stejně tak čím dál větší díl krajiny je ponechán prakticky úplně ladem: haldy a výsypky zarůstající bodláčím, zpustlé bývalé sady, louky a meze měnící se v rozsáhlé porosty jednotvárného křoví, vágní terény ze země nikoho… zvlášť v okolí velkých měst je to snad nejčastější typ krajiny, degradované na pouhý pozemek čekající na zpeněžení (rozuměj zástavbu). Botanik do takových terénů chodí jako objevitel do tropického pralesa: jsou plné nejroztodivnějších rostlinných neofytů čekajících zde na svou šanci pořádně zdivočet.
Co si s tím vším tedy nakonec počít?
Především má rozhodně smysl podporovat takové zemědělství, urbanismus a veřejnou správu, které kvalitně pečují o krajinu a všechny její ekologické funkce, ať už v ní rostou druhy „původní“, nebo i „nepůvodní“ (stejně tam budou všechny pohromadě). Taková péče by neměla být výsadou nadšenců, osvícenců a několika malých rodinných farem, ale výchozím standardem moderní společnosti.
Určitě má smysl bránit (a hlavně udržovat, formální ochrana bez údržby je k ničemu) zbytky starých, biologicky hodnotných biotopů a zbývající vzácné druhy v nich, podobně jako chráníme historická centra měst, gotické katedrály a barokní paláce před zdivočelými developery. Jsou součástí naší paměti a přírodní identity. Stejně tak má ale smysl chránit území nová, jako jsou různé opuštěné pískovny, kvalitně rekultivované lomy, v nichž vzácné rostliny nacházejí nová útočiště. Často mají lidé problém je vůbec akceptovat jako hodnotná (cože, vytěžený lom jako přírodní rezervace???). Stejný problém ale měla v minulosti třeba architektura funkcionalismu nebo secese. Květnatá louka je ostatně do stejné míry lidský a současně přírodní výtvor jako lom nebo odkaliště, jen jsme si na ni lépe zvykli (citát Jiřího Sádla).
Určitě má smysl studovat nově příchozí druhy, jejich vlastnosti a ekologické chování, obdivovat je jako odvážné výsadkáře, některé z nich – proč by ne – přivítat jako zajímavé obohacení, k jiným být přiměřeně podezíravý a ty potenciálně nejobtížnější sem preventivně raději vůbec nepouštět. A když už se sem přece jen dostanou, tak případ od případu hledat smysluplné a promyšlené způsoby, jak minimalizovat negativní dopady tam, kde opravdu škodí. Někdy je to ve veřejném zájmu opravdu nutné a zdaleka nemusí nutně jít rovnou o masové zásahy herbicidem. Zmiňovaný bolševník ze severních Čech už nikdo definitivně nedostane (a nikdo už se o to ani nepokouší), ale pořád lze zamezit jeho dalšímu šíření třeba tím, že si ho nějaký moula vysadí na zahrádce a odkvetlé lodyhy se zralými semeny na podzim zahodí přes plot nebo odnese na skládku bioodpadu. Dvě včas objevené nové kytky lze vyplít snadno, několikahektarový porost už nikoli.
Co smysl určitě nemá, je vytáhnout do xenofobní, rádoby ekologické svaté války proti všemu “nepřirozenému”, “nepůvodnímu” a “cizímu” a požadovat nějaké jasné a jednoduché “konečné řešení”. Žádné není, stejně tak jako nikdy nebyl žádný idylický “zlatý věk” beze změn, vymírání a invazí. Invaze byly, jsou a budou jedním z přirozených motorů evoluce, jenom dnes rostliny cestují pomocí letadel a dálkových spojů z kontinentu na kontinent. Na místě ovšem není ani druhý extrém, laciný, naivní a nepoučený fatalismus ve stylu “nejlíp do ničeho nezasahovat, příroda si poradí vždycky nejlíp”. Jistěže si příroda „poradí“ (jinými slovy: nějak to určitě dopadne) i bez nás, o tom žádná, ale dost možná se nám to vůbec nebude líbit, a spoustě nám sympatických živáčků, na které jsme zvyklí, taky ne. O časových dimenzích ani nemluvě, ty má příroda úplně jiné než my. Současné období antropocénu, totální globalizace a klimatické změny je pravděpodobně největším biologickým převratem od doby ledové zmíněné na počátku. A o nás tady jde přece taky, ne?
Příběh na závěr
V Jižní Africe kdysi něčí chytrá hlava dostala nápad, jestli by se na těch zbytečně pustých místních vřesovištích nedaly pěstovat evropské borovice, ať to má aspoň nějaký užitek. Dovezly se tedy evropské borovice a samozřejmě se pěstovat daly, dokonce se jim tam velmi zalíbilo. Později se ukázalo, že na oněch místních, rozlohou malých vřesovištích (říká se jim fynbos) roste asi 8500 druhů cévnatých rostlin, ze kterých je 6000 endemitů (nenajdeme je nikde jinde na světě, jen tady), a většina z nich náhlou konkurenci borovic těžce nezvládá – desetitisíce let tam totiž žádné stromy nerostly. A tak se teď borovice z fynbosu zase nákladně odstraňují, i když „příroda by si jistě poradila“ – borovice by získaly nový areál, pár stovek či tisícovek endemitů by časem vymřelo a jejich místo by nahradily jiné, nejspíš taky odněkud dovezené druhy, část by se zvládla přizpůsobit, a jelo by se dál, nic nového pod sluncem. Máme kvůli tomu nenávidět nebezpečné invazní borovice? Jistěže ne, ty za to nemůžou, ale zachování fynbosu je v tomto případě určitě důležitější. Příčinou je tedy jako obvykle lidská hloupost a neopatrnost. Tak už to na tom našem světě chodí…
M. Sedlák, listopad 2022
Literatura a odkazy pro další a podrobnější čtení:
- J. Sádlo, P. Pyšek: „Neolit skončil, zapomeňte! (Zelení cizinci a nové krajiny).“ Série článků o proměnách současné krajiny a její rostlinné skladby v časopise Vesmír.
- J. Sádlo a kolektiv: Krajina a revoluce: Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny Českých zemí. Nakladatelství Malá Skála 2005
- Člověk a krajina v proměnách věků. Panelová diskuse PřF MU a CEITEC (videozáznam)
- Monotematické číslo časopisu Živa věnované invazní biologii.
- https://www.sci.muni.cz/botany/chytry/Pysek_etal2012_In-Machar-Ochrana-prirody.pdf
- https://invaznidruhy.nature.cz/