S nastávajícím jarem začínají v hájích a zahradách rozkvétat první cibuloviny, jejichž rozeznávání je někdy pěkně složité. Hlavně ty modré vypadají na první pohled úplně stejně. Schváně, umíte od sebe podle květu rozlišit ladoňky, hyacint a nebo puškinii? S dnešním příspěvkem se to naučíte – a potom hurá do terénu, vyzkoušet naživo!
Omamně vonící hyacint východní (Hyacinthus orientalis) lze rozlišit snadno podle okvětí zřetelně srostlého v trubku, která je delší, nanejvýš stejně dlouhá jako cípy na jejím konci a na bázi poněkud vakovitě nafouklá.
Okvětí srostlé pouze na bázi nebo maximálně do ⅓ má několik dalších rodů. Často pěstovaná puškinie ladoňkovitá (Puschkinia scilloides) má k tomu navíc i srostlé ploché nitky tyčinek, které tak formují uprostřed květu útvar zvaný pakorunka. Prašníky jsou v ní zcela ukryté. Typická je i bleděmodrá či bělavá barva květů s modrým proužkem uprostřed.
Barevně prakticky k neodlišení od puškinie je dosti často pěstovaná ladoňka Tubergenova (Othocallis mischtschenkoana, dříve Scilla tubergenii) – nemá však žádnou pakorunku, jen volné tyčinky.
Okvětní cípy nasedající na krátkou okvětní trubku, avšak tyčinky k sobě pouze přitisklé, nesrostlé v pakorunku, má skupina ladoňky zářící (Scilla luciliae agg.). Jsou různě dlouhé a prašníky, na rozdíl od puškinie, jsou na jejich konci zřetelně patrné.
Některé ladoňky z rodu Scilla se přirozeně vyskytují i v našich luzích a hájích. Od předchozích se liší modravým semeníkem a čnělkou, která na něho tvarem i barvou plynule navazuje. Z cibule vyrůstá jediný, v průřezu oblý stvol. Asi nejčastěji se setkáme s ladoňkou vídeňskou (Scilla vindobonensis).
Okvětní lístky volné, široce rozestálé, a zelenavý semeník s nápadně odlišenou čnělkou pestíku mají ladoňky z nově vydělovaného rodu Othocallis. Z cibule obvykle vyrůstá několik stvolů, které jsou v průřezu hranaté. Nejčastěji je u nás pěstována ladoňka sibiřská (Othocallis siberica, dříve Scilla siberica).