Není fialka jako fialka aneb nejenom jejich vůně nám zamotá hlavu
Kvetoucí fialky jsou jedním z nejkrásnějších symbolů postupujícího jara, a co se týče jejich rozeznávání, lidová moudrost v tom má jasno: když voní, je to fialka vonná, když nevoní, je to fialka psí. S tím ale při poučenějším zájmu o přírodu opravdu nevystačíme. Ve skutečnosti u nás roste množství různých velmi podobných druhů violek a jejich rozeznávání není zrovna jednoduché, navíc se spolu běžně navzájem kříží. V článku si ukážeme, na co se u violek dívat, chceme-li se s nimi seznámit trochu blíže, a představíme si několik těch nejběžnějších. Budeme se bavit pouze o těch modrých či fialových violkách („fialkách“, nikoli tedy „maceškách“).
Postupně je třeba se zaměřit především na následující znaky:
- zda květina má, nebo nemá květonosnou lodyhu – tedy zda květy vyrůstají na znatelném olistěném stonku, a nebo jakoby od země, z přízemní růžice, resp. z oddenkové hlavy;
- pokud lodyhu nemá, zda tvoří výběžky – neboli jestli se rozrůstá pomocí zakořeňujících šlahounů s novými rostlinkami podobně jako třeba zahradní jahody, a nebo takové šlahouny netvoří;
- tvar a velikost palistů (většinou trojúhelníkovité útvary kryjící spodek řapíku jednotlivých listů) a listů;
- barva a tvar ostruhy (špičatý vybíhající útvar v zadní části květu).
Nejnápadnější je samozřejmě přítomnost, nebo nepřítomnost lodyhy, proto si ty nejběžnější druhy rozdělíme podle tohoto znaku.
Fialky vytvářející květonosnou lodyhu (kvetou obvykle o něco později na jaře):
Violka Rivinova (Viola riviniana) – nápadná poměrně velkými, široce rozevřenými, bleděmodrými či světle modrofialovými květy, jejichž ostruha je světlejší než korunní lístky, silná, válcovitá, na konci se zřetelnou rýhou (jakoby vykouslá). Nevoní (nebo jen velmi slabě). Listy jsou obvykle stejně široké jako dlouhé (nebo i širší), tupě špičaté. Velmi hojná ve světlých lesích, křovinách, lesoparcích apod.
Violka lesní (Viola reichenbachiana) – květy tmavomodré či fialové, spíše polootevřené, ostruha tenká, sytě zbarvená, tmavší než korunní lístky. Listy jsou delší než široké. Poměrně drobná květinka, hojná v listnatých a smíšených lesích, typicky v bučinách.
Violka psí (Viola canina) – květy blankytně modré až sytě modrofialové, ostruha dlouhá, bělavá, nazelenalá nebo nažloutlá, listy poměrně úzké. Kvete v létě. Je světlomilná, roste tedy hlavně na otevřených plochách pastvin, luk, na mezích a po krajích křovin. Má ráda kyselé podloží.
Fialky bez květonosné lodyhy (kvetou už brzy zjara):
Violka srstnatá (Viola hirta) – Nevytváří výběžky. Palisty jsou celokrajné nebo jen kratičce třásnité, řapíky listů hustě odstále chlupaté. Květy mají tenkou, rovnou a na konci háčkovitě zahnutou ostruhu, která je stejné barvy jako korunní plátky (tedy bledě modrofialová). Roste dosti hojně na krajích listnatých lesů a křovin, na sušších mezích, v lesostepích.
Violka chlumní (Viola collina) – je podobná předchozí a roste i na podobných místech, ale její palisty jsou dlouze třásnité a třásně jsou ještě navíc brvité (nutno sledovat pod lupou). Ostruha je vždy světlejší než květy a je celá obloukovitě zahnutá vzhůru. Květy slabě voní. Může vytvářet krátké výběžky.
Violka vonná (Viola odorata) – Tvoří krátké i velmi dlouhé výběžky, palisty má obvykle široce trojúhelníkovité, se zuby nebo třásněmi zakončenými hnědou či rezavou žlázkou (někdy vidět i pouhým okem, ale lépe pod pořádnou lupou), listy jsou na vrcholu okrouhlé nebo velmi tupě špičaté, zhruba stejně dlouhé jako široké, nebo i širší, matné. Květy mají na bázi bílou skvrnu; mohou být fialové nebo i čistě bílé, jejich ostruha je ale vždy fialová nebo alespoň nafialovělá. A samozřejmě silně voní. U nás zdomácnělý nepůvodní druh, který miluje blízkost člověka: najdeme ji tedy v zahradách, na hřbitovech, v opuštěných sadech, lesoparcích, sídelních křovinách, v akátinách a tak podobně; jen málokde roste opravdu ve volné přírodě.
Značně podobná jí je ovšem violka křovištní (Viola suavis) – i její květy voní, liší se pouze drobnostmi: listy má lesklejší, přívěsky na kalichu jsou přitisklé ke květní stopce (violka vonná je přitisklé nemá), listence (drobounké lístečky) na květní stopce jsou ve spodní třetině, nikdy nemá květy celé fialové včetně ostruhy. I ona je velmi hojná a roste na stejných místech jako violka vonná; můžeme narazit i na jejich křížence, který se nazývá violka vídeňská (Viola x vindobonensis).
V teplomilnějších listnatých lesích potkáme také zvláštní violku divotvárnou (Viola mirabilis), která lodyhu vytváří až pozdě na jaře či v létě; je snadno poznatelná podle žlábkovitých listových řapíků s jednou řadou chlupů a nápadně rezavých palistů. Listy bývají kornoutovitě stočené.
Tím výčet našich fialek ani zdaleka nekončí, dál už jde však o dosti vzácné druhy, na které nenatrefíme každý den. Důležité je začít od základů a nenechat se odradit neúspěchy: často to s nimi může být opravdu složité. Tak co, nezatočila se vám z našich fialek hlava?